Rozhovor

Rozhovor

Vanda Hybnerová: Madisonské mosty byly pro mou okoralou duši výzva

Tentokrát jsme požádali o rozhovor herečku Vandu Hybnerovou. Chceme vás totiž pozvat na divadelní představení Madisonské mosty, ve kterém hraje hlavní ženskou roli. Vyrazte s námi do NOVÉ SPIRÁLY, NOVÉ KULTURNÍ SCÉNY, jejímž partnerem se Veolia nedávno stala.

T Martin Dudek F Jan Hromádko, Peter Varga, Profimedia

Dovedla byste teď hned a bez chyby odříkat skautský slib?

Bez chyby asi ne, ale to, že sloužím nejvyšší pravdě a lásce a že zodpovědně plním své povinnosti, si pamatuju. A myslím, že se tím celý život řídím. Krásně nám to při revoluci připomněl Václav Havel. Asi byl taky skaut.

Ptám se proto, že vás v mládí prý vychovávali jako kluka a posílali do klučičího skauta. To byl nápad vašeho otce?

Vůbec. I když táta na Moravě asi taky do skauta chodil. Mě přihlásil můj milovanej děda. A rovnou do klučičího. Nechápu, že je ukecal, aby mě vzali. Jela jsem s nima na tábor v deseti letech a hned na měsíc. Sama jsem si postavila dřevěnej stan, vypletla postel a vykopala latrínu. Bylo to v dětství moje nejúžasnější období. 

Naučila jste se tam nějakou dovednost, která se vám hodí i dnes?

Všechno se hodí. Od manuálních dovedností až po ty lidské stránky. Složila jsem jako jediná holka Hiawathovu zkoušku. Orlí pero samoty byla velká jízda – sama 48 hodin v lese. A vydrželo mi z té doby taky několik přátelství, i když se většina skautů ještě před revolucí rozutekla po světě. S naším kapitánem se vídám aspoň dvakrát do roka. Jezdí za mnou do divadla z Německa.

„Snažím se všechno naučit sama, abych nemusela nikoho potřebovat.“ To je váš citát…

Ano. Někdy jsem pro své okolí nesnesitelná touhle urputností. Už když jsem byla malá, říkala jsem: „Vandička sama!“ V umění miluju chyby, ale v životě je těžko snáším, a tak si za svá rozhodnutí raději nesu odpovědnost sama.

Takže jste schopná třeba vyměnit píchlou pneumatiku nebo opravit kapající kuchyňský kohoutek?

Ano, bohužel. Když jednou člověk ukáže, že něco umí, složitěji pak sežene pomoc.

Šikovnost se vám určitě hodí i na vašem ranči na Vysočině, kde žijete obklopená koňmi a dalšími zvířaty. Měla jste i v dětství svoje oblíbené zvíře – kočku, psa, morče…?

Polomrtvý holuby, myšky, žáby… Všechno jsem nosila domů. Pak mi v devíti letech máma koupila na zvířecím trhu prvního psa. A od tý doby jsem bez psa nebyla ani den. Žolik je můj desátej pes. A stejně tak miluju kočky. S koňmi je ta láska jiná, daleko hlubší a zároveň svobodnější. O tom bych mohla vést rozhovor hodiny.

Nedá mi to a připomenu ještě jeden váš výrok: „Každý se zamiluje do holky od koní, ale jen na chvilku.“ Podle mne by se měl tesat nad každý vstup do stájí, možná by tím ubylo zlomených srdcí a proplakaných nocí…

Láska ke koním – taková, že tomu propadnete až na dřeň, je nepřenosná. Okolo koní je víc žen než mužů. Teď nemyslím sport, ale tu blízkost. Ženy mají koně jako takový terapeutický motor. Koně jsou neskutečně senzitivní, což ženy přitahuje. No a pak je tu ta neskonalá dřina a péče kolem, kterou kluci nedávají. Může v tom být i žárlivost. Ale ty proplakané noci se na vyjížďce v lese nebo při západu slunce lépe zdolávají. Kůň tuhle emoci vydrží.

Nechme teď zablácené holinky na zápraží a povídejme si o vaší herecké kariéře. Jste nositelkou známého jména, váš tatínek Boris byl vynikající mim a gagman. Když už jste měla vlastní kariéru, byl vaším kritikem, nebo se k vaší práci nevyjadřoval?

Táta mi fandil a byl ze všeho nadšený ještě dřív, než to vzniklo. On divadlo miloval, bylo u něj na prvním místě. A když jsem se stala součástí jeho světa, byla jsem zahrnutá divadelní láskou. Jako otec ale nefungoval. Tak jsme spolu žvanili o umění a bylo krásně. Dokonalá iluze.

Otec vás prý naučil udělat si úplně ze všeho srandu. To je podle mne dobrá obrana proti všemu příkoří, které nám život servíruje. Používáte (černý) humor často?

Často nevnímám, že se mohu někoho dotknout. Ironie, sarkasmus a černý humor jsou skvělé prostředky na přežití. Táta tomu říkal „nesnesitelný hybnerovský humor“. Chystám teď dva autorské projekty. Oba se svým způsobem dotýkají smrti a oba budou laděné do komediálního žánru. Se smrtelností se každý vyrovnává jinak. Já smrt podplácím smíchem.

Asi se ztotožňujete s názorem, že dělat dobrý humor je těžké. Co nebo kdo vás spolehlivě rozesměje?

Mám oblíbené komiky. Ale víc než to, že se směju, se inspiruju a učím se. Teď poslední dobou mě asi nejvíc rozesmávají zvířata. Třeba slepice je hotový klaun.

Jak se vaše vnímání herectví proměnilo od dob studií na DAMU po současnost? 

To není na jednoduchou odpověď. Na začátku člověk nic neví, jen touží a emoce lítají jak na Matějské pouti. Pak se otříská životem, získá zkušenosti, ale už tolik netouží. Jsem teď ve fázi, že na jevišti rozumím sama sobě a dovedu s emocemi, rytmem a svým tělem vědomě zacházet. Uvidíme, jaký level přijde, až už tělo nebo hlava nebudou moct.

Jak pracujete s emocemi, které si role žádá, ale které vám osobně nejsou blízké?

Nevím o emoci, kterou bych nebyla schopna pochopit. Spousta mi jich není blízká, ale o to lákavější je s nimi moci zacházet. To by v běžném životě neprošlo.

Máte nějaký rituál, který dodržujete před vstupem na jeviště?

Před každou premiérou si kupuju voňavku pro danou roli. Mám hodně vyvinutou čichovou paměť. Nedávno jsem si zapomněla vůni pro Francescu v Madisonských mostech, vzala jsem si jinou a bylo mi divně, jako bych byla roli nevěrná. A pak si potřebuju s kolegy, se kterými hraju, popřát, ať je nám i divákům dobře.

Před dvaceti lety jste obdržela Cenu Thálie za roli Catherine ve hře Důkaz. Přesto se ale zeptám – která role pro vás byla zatím největší výzvou a proč?

To s cenou vůbec nesouvisí. Bylo málo představení, která jsem neměla ráda. Každé byla nějaká výzva. A od chvíle, kdy jsem šla na volnou nohu, což je už 27 let, si v podstatě mohu vybírat, na čem a hlavně s kým chci pracovat. Teď už jsou to spíš lidi než tituly, co mě motivuje k práci. Výzvami nejsou role, ale témata. Nečekaně ke mně přišlo téma lásky v Madisonských mostech. To byla pro mou okoralou, stárnoucí duši velká výzva.

Máte za sebou inscenaci, kde jste si řekla: „Tohle už nikdy nechci absolvovat!“?

Ano. Byla to taková manipulativní mormonská hra, kde jsme poměrně autenticky diváky přesvědčovali o své pravdě, která byla neskutečně krutá a neetická. Po takovém představení se mi dobře neusínalo.

Už jste někdy nějakému režisérovi řekla, že se mýlí?

Takovou otázku jsem ještě nikdy nedostala. No, v dětství, které jsem prožila v totalismu a zároveň mezi disidenty, jsem nezískala moc víru v autority. Musel to být vždy člověk, který mě opravdu nadchnul, okouzlil a zaujal svým postojem a zdravým sebevědomím. A nějak se to se mnou táhlo dál. I na DAMU jsem se po skautském způsobu domáhala pravdy. Ale v téhle branži je to strašně složité. Herectví je do jisté míry submisivní a to já nějak neumím být. Takže když se cítím příliš manipulovaná nebo nechápu nebo nevěřím, ozvu se. Divadlo je někdy vášnivý dialog, ale nejde o poměřování sil. Je důležité se navzájem respektovat a důvěřovat si.

 Jak se vyrovnáváte s kritikou – profesní i osobní?

To souvisí s tou autoritou. Záleží na tom, od koho ta kritika přichází. Profesně ji ráda přijmu, pokud je konstruktivní. V osobní rovině cítím zodpovědnost za svou rodinu, ale jinak nikomu není nic do toho, jaký život žiju. Teď je doba, kdy se všechno a všichni hodnotí a soudí. Prostorem lítají lajky a smajlíci. Nedá se to všechno brát vážně, to by se člověk zbláznil. A tak nastupuje humor.

Prý nesnášíte konkurzy na role. Je to dáno věkem, nebo něčím jiným?

Na začátku moc žádné castingy nebyly. Pak už jsem byla ve věku, kdy mi bylo nepříjemné, že mě někdo hodnotí a že jsem jako zboží na krámě. Teď už zas na konkurz ráda jdu, protože vím, že mě oslovují jako herce, od kterého vědí, co očekávat.

Během covidové pandemie jste se obávala, že po jejím skončení dojde ke změně pohledu publika na umění i na vás, herce a herečky. A že se změní i vkus a diváky bude zajímat něco jiného. Potvrdila se postupně vaše obava?

Potvrdilo se, že divadlo je nesmrtelné. Že jeho potřeba ve společnosti je silnější než nějaká pandemie. Je to živé umění a vychází z emocí společnosti. Je to přenos energie. Myslím, že většina mých kolegů by vám řekla to samé.

Nyní mimo jiné hrajete v Nové Spirále. Jak byste popsala její atmosféru ve srovnání s jinými pražskými scénami?

Když jsem tam vstoupila poprvé, bylo to jako návštěva chrámu a cirkusu zároveň. Něco světského a božského. Není to primárně divadelní prostor vhodný pro klasickou činohru. Byla to obrovská výzva a myslím, že teď po roce reprízování můžu říct, že jsme energii Spirály dokázali použít a předat dál divákům. 

Na která představení pozvete naše čtenáře a čtenářky?

Krom Madisonských mostů v Nové Spirále, které hraju moc ráda, vás chci pozvat do La Fabriky na moje milované Slávy dcery a na představení Pluto, které hrajeme v mezinárodní sestavě.

Kdybyste nebyla herečkou, které umělecké povolání by vás lákalo?

Vystudovala jsem fotografii, a i když se jí profesionálně nevěnuju, pozoruju svět kolem sebe přes zastavené okamžiky. Tvořím si fotografiemi takový deník a neustále focením obtěžuju svoje zvířata na ranči.

A co politika, dokázala byste si sebe samu představit, jak trávíte dlouhé hodiny v poslanecké lavici? 

V žádné lavici bych nedokázala dobrovolně sedět. Politika je jiný druh divadla, kde se emoce a energie používají k jiným cílům. 

Máte dvě dcery, prvního vnuka. Jste hodná hlídající babička, nebo spíše ta přísnější, která ho neváhá klepnout přes prsty, když to situace vyžaduje?

Vnuky už mám dva, a přes prsty bych je určitě neklepla. Jsem okouzlená jejich světem, kdy se můžu vrátit zpátky a vnímat věci napoprvé. Jsem s nimi, kdykoli mi to práce dovolí. Dcera mi říká, že jsem babička blázen. Asi má pravdu, občas se v jejich přítomnosti stávám dítětem.