Pomáháme

pomáháme

Každé dítě si zaslouží znát svůj příběh

Vzpomínáte si na rodinné fotky z dětství? Na fotoalbum nebo deníček, kam máma pečlivě zapisovala, v kolik hodin jste přišli na svět, kolik jste měřili a vážili? Kam zaznamenala den, kdy jste se na ni poprvé usmáli?

T redakce F archiv Veolie, Shutterstock

Možná také máte doma krabici s prvními dupačkami nebo ustřiženým pramínkem vlásků. Některým dětem ale tahle první kapitola chybí. Každý rok zůstane v českých porodnicích odloženo přibližně 500 dětí. Putují pak do přechodné péče. A jejich minulost? Ta se často ztratí v administrativních spisech: v neznámu.

Přesně tohle se snaží změnit projekt Život v kufříku, který už deset let provozuje Nadační fond La Vida Loca. „V letošním roce jej finančně podpoříme i my a staneme se takzvanými patrony tří porodnic. Konkrétně Fakultní nemocnice Ostrava, Fakultní nemocnice Olomouc a Oblastní nemocnice Příbram,“ říká Jitka Kuželková z oddělení marketingu Veolie. Každá z nemocnic obdrží od zástupců skupiny Veolia kompletně vybavené kufříky pro odložené děti (jejichž počet bude v průběhu roku dle potřeby doplňován). Kufříky jsou sestaveny tak, aby měly potenciál uchovat první „vzpomínky“.

Odložené děti narozené ve výše uvedených porodnicích, nad nimiž Veolia převzala patronát, budou mít přístup k informacím o prvních dnech svého života, ať už se jejich další cesta bude ubírat do pěstounské péče, náhradní rodiny, či zařízení pro okamžitou pomoc.

Co je v kufříku?

Už jen to, že odložené miminko dostane hned v porodnici svůj vlastní kufřík, který ho má provázet na další cestě, je významné. Nejde jen o materiální pomoc, je to časová kapsule. Kousek identity, který dítě jednou možná bude hledat. Kdo mě koupal a česal hned po narození? Byla tam láskyplná náruč, která mě utišila při pláči? Ano, byla tam pro mě sestřička Marcelka z neonatologického oddělení, dozví se například.

Na památku tak v kufříku zůstane první dudlík a lahvička, ručně pletená nebo háčkovaná soupravička od seniorek a seniorů, kteří pomáhají dobrovolně a s láskou, ručně ušitá hračka, fotoalbum a hlavně Památníček: Moje cesta začíná. To je knížka, do které se zapisují všechny důležité informace o miminku.

Proč na tom záleží?

Otázka „Kdo jsem a odkud pocházím?" jednou přijde. A je velký rozdíl, jestli na ni dítě najde odpověď, nebo jen otazníky. Kufřík tuhle mezeru zaplňuje. Říká každému dítěti: Tvůj příběh je důležitý. A začal tady.

Maminka přijde!

Filípkovi jsou dnes čtyři roky. Zvládl adaptaci v mateřské školce a v kolektivu se cítí dobře. Dokáže věřit, že maminka nebo tatínek pro něj vždy přijdou, ale to u dětí v náhradní rodinné péči není samozřejmé. „Ne každý si uvědomuje, že každé dítě v adopci má za sebou rané trauma – a to i v případě, kdy k odloučení došlo v novorozeneckém období. Právě tehdy se tvoří důvěra ve svět i v nás samé. Jako lidé nejsme evolučně nastaveni na to, že nás maminka, ve které jsme devět měsíců rostli, opustí. V dětech pak zůstává ostražitost, která se může ještě zostřit například právě při nástupu do školky,“ říká Filípkova adoptivní maminka Anna Vodrážková. 

„V otázkách adopce jsme k dětem velmi otevření a pomáhá nám k tomu právě i projekt Život v kufříku. Kufřík si občas společně otevřeme a prohlížíme si věci z úplného začátku – maličký náramek z porodnice, moc milé vzkazy a diplomy od nemocničního personálu, první dudlík a hračky. Je tam i první svetřík od přechodné pěstounky a my jsme přidali fotky z období našeho seznamování a dárky k narození od rodiny. Pomáhá nám vidět, že byť došlo k opuštění, což se prostě změnit nedá, tak na to nebyl sám a někdo o něj se zájmem pečoval,” doplňuje Anna.

Kufřík i pro sestřičku

„Když k nám později přišla Filípkova sestra, byla jsem opravdu ráda, že i její porodnice byla do projektu Život v kufříku zapojena. Nedokážu si představit, že by jedno dítě kufřík mělo a druhé ne. Sestřičky v porodnici do památníčku kromě základních údajů stihly dokonce přidat i novorozenecké fotografie. Jsem opravdu šťastná, že vím, jak moje děťátko vypadalo v těch úplně prvních chvílích života, za to jim budu navždy vděčná. Pro adoptivní rodiče to totiž vůbec není běžná zkušenost,” popisuje Anna a dodává: „Moment opuštění ze života nezmizí. Ale díky kufříku už tato část příběhu není prázdná, má konkrétní podobu – věci, lidi, péče. Dítě si pak nemusí svůj začátek domýšlet, ale může se k němu bezpečně vracet. Díky kufříku z tématu adopce netvoříme Pandořinu skříňku, ale je to pro nás spíš truhlice s poklady.“ 

Podívejte se na videoreportáž, jak jsme balili kufříky v porodnici.