Rozhovor Petr Čech

Rozhovor

Petr Čech:
Když ve sportu přijmete svou chybu, máte klid

Bývalý reprezentační brankář Petr Čech se nesmazatelně zapsal do historie českého, ale i anglického fotbalu. Po skončení aktivní kariéry však rozhodně nezpomalil – stále, byť na nižší úrovni, sportuje, a kromě toho je činorodý také v řadě jiných oblastí.

T Martin Dudek F THE PLAYBOOK HOUSE, GLOW 21, VEOLIA, SHUTTERSTOCK

Sešli jsme se v Green Table (česky řekněme u Zeleného stolu), v prostoru, který patří k pražské centrále skupiny Veolia. Ta dlouhodobě spolupracuje s firmou Petr Čech Sport, kde máte podíl, v rámci sponzoringových a sportovních aktivit. Co si pod tím může čtenář představit?

Společnost Veolia je již několik let propojena se všemi našimi projekty na různých úrovních. Ať už jsou to například ČT Author Cup, Kolo pro život, či sponzoring konkrétních sportovců. My si toho moc vážíme, protože bez podpory partnerů, jako je Veolia, by se těžko dělal profesionální sport nebo naše volnočasové projekty pro všechny věkové kategorie. Jen málokdo tuší, jak náročné je třeba připravit cyklistické tratě, mít na to potřebné vybavení a zajistit ve spolupráci s policií bezpečnost všem účastníkům. Našich eventů v rámci ĽEtape Czech Republic by Tour de France se účastní  přes 3 000 lidí, a proto jsou pro nás partneři jako Veolia velice důležití. 

Také jste založil platformu GLOW21. Co se pod tímto názvem skrývá?

Je to platforma, která se zaměřuje na rozvoj leadershipu, růst a propojování zkušeností z vrcholového sportu a byznysu.

Byl jste vždycky takhle kreativní?

Svým způsobem ano, ale možná někoho překvapí, že především v noci. Už od dětství mi vadilo, když jsem se podíval ven z okna a viděl tam svoje kamarády. Řekl jsem si – přece si nezkazím den něčím, co mě nebaví. Úkoly jsem si proto většinou udělal už ve škole, abych volný čas mohl věnovat svým zálibám. A v pozdějším věku, když už šli doma všichni spát, naskočilo moje kreativní myšlení a mohl jsem v tichu pracovat. Mám u postele notýsek, protože mě kolikrát v noci něco napadne. Hned si udělám poznámku, abych si to druhý den pamatoval.

Co vás v životě nejvíce posouvalo vpřed?

Můj vnitřní motor. Všechno, co jsem dělal, vycházelo ze mě, protože jsem to chtěl dělat. A nikdy to nebylo tak, že by někdo řekl – musíš tohle a tohle. Vždy jsem chtěl být lepší než ostatní a také nejlepší verzí sebe sama. Rovněž mě zajímalo, a to ve všech oblastech, kam až jsem schopen sám sebe dotlačit. Na bubny jsem začal hrát ve třiceti letech, protože jsem hledal způsob, jak se odreagovat. Čirou náhodou jsem skončil u nich. Nikdo v naší rodině není hudebníkem a moje žena říkala: „Ty si vybereš bubny, takový rachot, to nemůžeš hrát na piano?“ A já odpověděl – až jednou pojedeš na nějaký koncert či festival, kde budu hrát, tak si na tahle slova vzpomeneš. Zasmáli jsme se tomu, pak jsme jeli před třinácti lety na Rock for People a vystupující kapelu Eddie Stoilow jsem jako bubeník doprovodil. A žena povídá: „Tohle kdyby mi někdo tehdy řekl, že se stane…“

Rozhovor spolu vedeme ve vegetariánské restauraci. Zkoušel jste se někdy ve svém životě obejít bez masa?

Žít bez masa jsem nikdy nezkoušel, protože jsem jako vrcholový sportovec potřeboval přísun bílkovin. Sice se mohou na talíř servírovat různé náhražky a lze s nimi žít, ale já jsem odmalička masový typ. Miluji salát, ale také rybí, kuřecí i červené maso. Patří to ke mně.

Jak moc se změnil váš jídelníček od doby, kdy jste jako profesionální sportovec musel striktně dodržovat životosprávu? Třeba taková svíčková – máte ji na stole třikrát týdně?

To určitě ne. Jsem zvyklý jíst tak, jak jsem jedl během svojí sportovní kariéry, a vyhovuje mi to, protože se cítím dobře. Rozdíl je ale v tom, že pokud si jdu sednout s přáteli, nemusím řešit, zda si můžu dovolit to či ono jídlo. Dám si, na co mám chuť, a navrch třeba i dezert. Dříve tomu tak nebylo, v podstatě jsem si na společenských akcích jen něčeho zobnul a víc jsem nemohl. Takže můj jídelníček není už tolik striktní, ale stejně si dávám pozor na to, co jím.

O vás se ví, že nejste velký příznivec alkoholu, dokonce ani pivo vás neoslovuje…

Alkohol opravdu piji velmi málo. Když je oslava nebo nějaká příležitost, dám si většinou skleničku dobrého vína, ale to je málokdy. Mně alkohol skutečně nechutná, což se týká i piva. Jedinou výjimkou je pivo Guinness, toho se občas s chutí napiju, protože v něm není tolik bublinek. Ale je velký rozdíl dát si guinnesse v Evropě, nebo v Irsku, protože tam to pak stojí za to. 

— Letošní březnové Apéro v prostoru Green Table ve Florentinu patřilo talk show s Petrem Čechem. Mluvil o své cestě na vrchol i o tom, co se děje mimo světla sportovních reflektorů.

Jak jste tedy přežil pubertu ve městě pivu zaslíbeném, a navíc ve vašem rodišti, tedy v Plzni?

Mně prostě pivo nikdy nechutnalo. A zřejmě k tomu přispěla jedna věc. Tréninkové centrum v plzeňské Luční ulici je hned naproti pivovaru přes řeku. A když se pivo vařilo, slad smrděl přes celé město. My jsme třeba trénovali ve třicetistupňových vedrech, měli jsme v přípravě dvoufázové tréninky, a do toho jsem se nemohl vinou odéru ze sladu pořádně nadechnout. Mně už vadí jen ten pivní „čmuch“, a to si myslím, že mě od piva odradilo a chuťově nikdy neoslovilo. Překvapivě černé pivo bez bublinek snesu, ale kdybych si měl vybírat, nezvolím pivo jako svůj oblíbený nápoj.

A navíc jste nekuřák. Neměl jste někdy přezdívku Mirek Dušín?

Měl, takhle mi z legrace říkal trenér Jan Říčka, asistent trenéra ve Chmelu Blšany, kde jsem působil, a který mě do tohoto klubu doporučil.

Říká vám ještě dnes něco datum 30. října 1999?

Jasně, můj debut v první lize proti Spartě na Letné. Pamatuji si to jednoduše – hrálo se v pondělí, což tehdy ještě nebylo v lize běžným zvykem, a utkání přenášela televize Nova. Den předtím jsem nastoupil k zápasu za blšanský dorost, chytil jsem penaltu a pár dalších šancí, ale najednou přiběhl trenér áčka Beránek a křičel na trenéra dorostu, ať mě vystřídá. Já to vůbec nechápal, protože jsem hrál dobře. Takže když jsem asi v 55. minutě odcházel ze hřiště, byl jsem poněkud rozladěný, ale trenér mi řekl, že je velká šance, že budu zítra chytat na Spartě.

Bylo vám tehdy 17 let. Jak moc se vám klepala kolena?

Já se na zápas těšil! Mým snem bylo zahrát si ligu – a najednou to tady bylo. Samozřejmě, Sparta v té době měla v kádru asi jedenáct reprezentantů a zápas mohl klidně dopadnout 7:0. Nervózní jsem byl, ale prohráli jsme jen 1:3 a já byl se svým výkonem spokojený.

A pak už vaše kariéra jen stoupala vzhůru. Po Blšanech Sparta Praha, francouzský Stade Rennais, Arsenal Londýn, ale hlavně na více než deset let anglický tým FC Chelsea. To vše orámované reprezentačními starty a ziskem titulu na ME hráčů do 21 let a bronzem ze seniorského mistrovství Evropy, vítězstvím v Lize mistrů, čtyřmi ang­lickými tituly s Chelsea a dalšími triumfy. Jen jeden titul ve svojí bohaté sbírce nemáte, a to z naší domácí nejvyšší soutěže. Vyměnil byste ho za nějaký jiný?

Člověk nemůže být nenasytný a chtít všechno. Ve Spartě jsem byl rok a skončili jsme nakonec druzí za Libercem. Měli jsme skvělou sezónu v Lize mistrů, ale pak nám došel dech a domácí titul nám utekl. Mrzí mě to, ale neměnil bych.

— V brance jistota, v rukavicích klid a v očích soustředění. Petr Čech – legenda, která má fotbal v krvi

Brankář je v týmu tak trochu cizinec – má jiný trénink, jiný dres a jeho chyba je vidět nejvíc. Jak jste se během těch let naučil pracovat s vinou po inkasovaném gólu, aby neovlivnila váš výkon v následující minutě?

To se musíme vrátit do doby, kdy mi bylo asi deset let, chytal jsem a hrozně mě stresovalo, že dostanu gól. Přišlo mi tehdy, že jsem všechny zklamal, a tenhle pocit jsem nesnášel. Chodil jsem vynervovaný na hřiště a ve chvíli, kdy jsem gól skutečně dostal, jsem si řekl – tak jsem skutečně selhal. Ale ulevilo se mi a zápas jsem už v poklidu dohrál. A i když jsem gól nedostal, byl to pořád boj s tím vnitřním pocitem viny až do konce utkání. Takže jsem si sám pro sebe zhruba ve 13 letech vymyslel následující koncept – ignoroval jsem výsledek, rozhodčího i fanoušky a soustředil se jen na svoji brankářskou práci. Protože když brankář udělá chybu, stejně už s tím nikdo nic neudělá. A když se v tom pak bude patlat, tak jediné, co se stane, je, že ho to zbytečně rozhodí a udělá další.

To sice zní dobře, ale skutečně jste se dokázal takhle naprosto vypnout?

Ano, prostě jsem se na hřišti „zamknul“ do toho, co mám dělat já. Oprostil jsem se od všeho a soustředil se na zápas. Ušetřilo mi to hodně nervů a tehdy jsem vlastně začal být ten „kámen“, který tam leží ve větru a dešti a je mu úplně jedno, co se na hřišti děje. Pak to došlo do zajímavého extrému. V 15 letech jsem hrál poprvé dorosteneckou ligu s osmnáctiletými a je jasné, že po hřišti lítala různá nevhodná slova. Hráli jsme doma v Plzni, na zápase bylo asi 50 rodičů okolo hřiště, všechno bylo slyšet a vidět. Jak jsem byl „zamknutý“ na hřišti, moje maminka, nevím, co ji to napadlo, si stoupla za moji bránu. A já si toho nevšiml. Vyhráli jsme 2:0, došel jsem spokojeně domů a máma po mně skoro hodila oběd, jak byla naštvaná. Nechápal jsem proč a pak se mě zeptala: „Víš, že jsem stála za bránou?“ Když viděla moje překvapení, povídala: „Tak bych tě poprosila, abys určitá slova vynechal…“ Slíbil jsem jí to. (úsměv)

V Chelsea jste zažil éru miliardáře a majitele klubu Romana Abramoviče. Co nejdůležitějšího jste se naučil o diplomacii v zákulisí velkoklubu, co se fanoušek z médií nikdy nedozví?

Hodně lidí má představu, že když se člověk dostane do světového klubu, radikálně se pro něj něco změní. Pro hráče se ale pouze změní zájem okolí, počet povinností směrem k médiím a partnerům klubu. Přibyde hlavně komerčních aktivit, kterých se musí zúčastnit, a všechno je také více vidět. Ale co se týče samotného fotbalu, je sice větší tlak na výsledek a výkon, ale v šatně je to pořád stejné.

Dnes se od brankářů chce, aby byli spíše jedenáctým hráčem v poli. Nemáte pocit, že se v tom moderním trendu „rozehrávky“ trochu vytrácí to hlavní řemeslo – tedy umění chytit nechytatelné?

Mně to nevadí ve chvíli, kdy vidím, že tým využívá gólmana pro vylepšení herní situace. Ale vadí mi to v momentě, kdy hráči „malou domů“ berou jako jedno velké alibi. Jsem trochu pod tlakem, nevím, co s míčem, tak ho kopnu gólmanovi a umyju si tím ruce. Je to přesně vidět u některých mužstev, která pořád hrají s brankářem, ale není v tom žádná herní organizace, která by týmu touhle nahrávkou pomohla a měla vůbec nějakou cenu. A za druhé nesouhlasím s tím, že by brankář měl pořádně umět hrát nohama. Gólman je gólman a hlavně má umět chytit šanci soupeře v důležitém momentu zápasu, tým podržet a pomoci mu vyhrát. Z rozehrávky brankáře málokdy padne branka. Ale když nic nechytne, na skóre je to hned poznat. 

V říjnu letošního roku tomu bude 20 let, co jste mohl přijít o fotbalovou kariéru a v horším případě i o život. Irský protihráč vám po 15 vteřinách zápasu způsobil frakturu lebky. Ale po třech měsících jste byl opět na fotbalovém pažitu, což mi přijde až neuvěřitelné…

Ono to bylo neuvěřitelné i pro chirurga, který mě operoval. (úsměv) Ale ten třetí měsíc, kdy už jsem mohl sám trénovat bez týmu, jsem se cítil fyzicky dobře. Na konsolidaci lebeční kosti je minimální doba 12 týdnů, pak člověk může od lékařů získat povolení vrátit se k týmu a zapojit se. Mně to povolili ve čtvrtek, odtrénoval jsem jeden trénink a v neděli jsem hrál. Cítil jsem se dobře. I když mě od toho všichni odrazovali, mně to v té době přišlo jako nejlepší možnost. Na zápas jsem se těšil a myslím, že jsem se rozhodl správně. 

Do konce svojí aktivní kariéry jste pak chytal ve speciální helmě a získal díky ní vtipnou přezdívku tankista. Mimochodem – byl jste vlastně na vojně?

Nebyl. Jsem z generace, pro kterou už vojna nebyla povinná, zavedla se profesionální armáda. V Blšanech jsem sice měl spoluhráče, kteří na vojně byli a dostávali opušťáky, aby mohli trénovat a hrát zápasy, ale mně bylo v té době sedmnáct let.

— Petr je velký sportovec a nikdy nevynechá ani L’Etape Czech Republic by Tour de France, jíž jsme partnerem

A doporučoval byste povinnou vojenskou službu současným mladíkům?

Nemyslím si, že by měli chodit na dvouletou vojnu a za podmínek, jaké dříve byly. Ale kdyby čas od času absolvovali cvičení záloh, kde by získali představu o tom, jak to v armádě chodí, asi by to bylo k dobru.

Když se vrátím ještě k fotbalu – nepouštíte si z nostalgie některá svoje utkání, na která rád vzpomínáte?

Musím se přiznat, že jsem nikdy neviděl svoje vítězné finále Ligy mistrů v dresu Chelsea. Kdyby se moje děti nedívaly na rozhodující penalty, tak bych tenhle zápas nikdy neviděl. Navíc syn Damián má „skvělou“ vlastnost, že někde na YouTube vyhrabe nejhorší gól, co jsem kdy dostal, ukazuje mi ho a povídá: „Cos tam dělal!?“ (úsměv)

Když už jste zmínil ono finále Ligy mistrů – jaké na něj máte vlastně vzpomínky?

Jak už jsem naznačil, nejsem člověk, který dává najevo emoce. Naučil jsem se je kontrolovat, takže moje žena říkala: „Ty seš takovej studenej kámen, stojíš v tý bráně a je ti jedno, co se děje.“ Ale to byl můj klíč k udržení koncentrace a „nezbláznit“ se v zápasech, které jsou nahoru dolů. Musím se však přiznat, že když spoluhráč Didier Drogba proměnil rozhodující penaltu, poprvé v mém životě nastalo asi třicet vteřin, kdy jsem nevěděl, co mám sám se sebou dělat. Didier běžel ke mně a šťastně řval na celé kolo, spoluhráči se po hřišti rozeběhli na všechny strany, protože každý měl svůj nápad, jak emoce vypustit. Byl to totální chaos, ale ten prožitek pro mě stál za to. Sice se říká, že když někdo něco vyhraje, usne na vavřínech, ale je to naopak – je to návykové. Člověk si totiž řekne – tohle jsem ještě nikdy nezažil a bylo by fajn to prožít znovu.

Řekl jste vypustit emoce – ten psychický tlak před tímhle finále musel být skutečně velký…

Tři dny před finálovým duelem se v podstatě ani jednou pořádně nevyspíte, protože se vám všechno honí hlavou. Třeba i to, že Chelsea čtyři roky předtím také byla ve finále a prohrála na penalty. Navíc probíhají mediální a předzápasové aktivity, všichni vám neustále připomínají blížící se důležitý zápas a mozek zkrátka jede na plné obrátky. Navíc to čekání, než konečně rozhodčí hvízdne začátek… V den zápasu, okolo oběda, jsem už musel upustit trochu páru. Vytáhl jsem cvičný bubínek a tři hodiny jsem na něj hrál. Byly to jediné tři hodiny, kdy jsem se myšlenkami dokázal oprostit od finále. Na hřišti jsem se přesto cítil unavený – ten psychický tlak, stažené břicho… Nakonec jsem se přes všechno dokázal přenést. A proto po skončení zápasu kompenzace těchto pocitů lítala z extrému do extrému.

Ještě nám prozraďte svoje koníčky. Stále hrajete lední hokej v nižších anglických soutěžích a doma trénujete na bubny?

Přesně tak, tyhle koníčky jsem neopustil. Také se jezdím dívat na fotbalové zápasy svých dětí. Syn Damián a dcera Adéla hrají za londýnský Fulham. 

Žijeme v neklidné době. Co optimistického byste na závěr našeho rozhovoru vzkázal našim čtenářům a čtenářkám?

Svět nabízí spoustu otázek a nemáme na ně odpovědi, protože nikdo z nás neví, co se stane příští týden. Můj pohled tedy je, že se člověk musí každý den postarat o sebe a svoje blízké a dělat věci, které ho naplňují. Zkrátka prožít každý den naplno a co nejlépe.

Děti máte právě v pubertě. Jaký jste rodič? Přísný, nebo spíše benevolentní?

Pokud jsou děti samostatné a zodpovědné, tak se do nich vůbec „nemotám“. Když se jim něco nepovede nebo mám k něčemu výhrady, ozvu se, ale myslím si, že samostatnost je důležitá. Je to o tom dát jim důvěru, a když ukážou, že se na ně lze spolehnout, nechat jim volnost.

Prý máte rád film Pelíšky. Proč právě ten?

Je v něm skvělé herecké obsazení. A měli jsme k té době jako rodina blízko. Moje babička zažila konec druhé světové války u Plzně, nosila Američanům jídlo a oni jí za to dávali čokoládu a žvýkačky, které nikdy předtím neviděla. A prožila také rok 1968. Navíc když se u nás chopili moci komunisté, sebrali dědovi statek se zvířaty a nikdo se s ním dál nebavil. Takže kdykoli Pelíšky sleduji, vzpomenu si na vyprávění babičky o těchto pohnutých časech.

Máte ještě čas někdy zajít do kina?

Všechno je dnes na platformách. V kině jsem byl s dětmi asi před třemi lety, ale jinak si filmy pouštíme doma. Nedávno jsme se společně dívali na snímek Oppenheimer. Je hodně dlouhý, ale bavil nás. A děti právě probíraly druhou světovou válku, takže se to i hodilo.

Žijeme v neklidné době. Co optimistického byste na závěr našeho rozhovoru vzkázal našim čtenářům a čtenářkám?

Svět nabízí spoustu otázek a nemáme na ně odpovědi, protože nikdo z nás neví, co se stane příští týden. Můj pohled tedy je, že se člověk musí každý den postarat o sebe a svoje blízké a dělat věci, které ho naplňují. Zkrátka prožít každý den naplno a co nejlépe.

Petr Čech (43)

Bývalý český fotbalový brankář, považovaný za jednoho z nejlepších v historii. Hrál za Viktorii Plzeň, Chmel Blšany, Spartu Praha, Rennes, Chelsea FC a Arsenal FC. V Guinnessově knize rekordů si vysloužil své místo díky největšímu počtu čistých kont v dějinách Premier League (celkem má 202 čistých nul). Do Guinnessovky se dostal také díky ceně zvané Golden Glove (Zlatá rukavice), kterou v Anglii vyhrál jako jediný hned s dvěma mužstvy (Chelsea a Arsenal). Odehrál také nejvíce zápasů za českou reprezentaci (celkem 124). V roce 2012 se stal čtvrtým českým vítězem Ligy mistrů. Po skončení kariéry působil v letech 2019–2022 ve vedení Chelsea. Nyní hraje jako hokejový brankář za Haringey Huskies. Je také vášnivým hudebníkem – hraje na bicí a na YouTube zveřejňuje coververze kapel jako Nirvana či Foo Fighters. Má dceru Adélu a syna Damiána.